co ANO:
1/ Můžu pro Vás vyfotografovat, co si budete přát, pokud to bude korespondovat s mým stylem a odpovídat mé technice. Nejčastěji chtějí lidé fotit svoji rodinu, děti, svatby a další akce. Preferuji reportážní styl fotografování bez nadměrného aranžování a umělých světel.
2/ Povídání o hasičích a o práci hasiče nebo tiskového mluvčího. Obojí jsou zkušenosti z praxe.
3/ Existenciální rozhovory o lidském bytí na této úžasné planetě :-)
Nebojte se mi napsat, rád se s Vámi domluvím a proberu možnosti.
co NE:
Nejsem ateliérový fotograf. Nečekejte prosím načančané fotky plné rekvizit a umělého světla. Upřednostňuji zachycení přirozeného okamžiku. Dnes se tomu říká moderně lifestyle fotografie.
Proč mě baví fotit svatby?
Dřív jsem fotografování svateb nevyhledával. Nebavila mě práce s bleskem, aranžování párů a strojené fotografování. Naopak se mi líbila představa fotografování života na venkově nebo ve městě. Takový ten běžný život kolem nás. Nemám však povahu a potřebnou dávku drzosti na street fotografování.
Ale pak jsem jednou uviděl svatební fotky Vojty Hurycha a došlo mi, že věci se dají dělat i jiným způsobem. Že i svatba se dá fotografovat reportážně přesně jako život na ulicích. A navíc na svatbě všichni čekají, že je budu fotit, takže nepotřebuji ani dávku drzosti, která mi chybí ke street fotografii. Najednou jsem zjistil, že se mi spojuje do sebe něco, co se mi vždy líbilo.
Dalším plusem je, že fotit svatbu znamená pohybovat se pořád mezi usměvavými a veselými lidmi. Kdo by to nechtěl? Navíc člověk tvoří fotografie, které mají nějakou hodnotu, které jsou minimálně pro novomanžele vzpomínkou na něco úžasného. Člověk pak má pocit, že za ním je hmatatelná a smysluplná práce.
Ale abych jen nechválil. Fotografování skupinek po obřadu, tak to mě pořád děsí a jsem přesvědčený o tom, že na zeď si člověk dá raději jiné svatební fotky a skupinky se fotí spíš z historické setrvačnosti.
Proč mě baví fotit děti?
Předem upozorňuji, že nejsem zastánce dětských fotografií, kde jsou děti nadmíru aranžovány, oblékány do různých kostýmů a v prostředí, kde by se samy jen těžko kdy ocitly.
Z vlastní zkušenosti mám nejraději fotky, kde se můj syn směje, když něco dělá, kde je zachycený jak se soustředí na něco, co je pro malého človíčka neuvěřitelně náročné nebo si jen tak hraje. To jsou vzpomínky. A takové fotografie rád dělám. Nechat děti hrát si, smát se, dovádět s kamarády, sourozenci, rodiči a při tom je fotit. Protože takové děti opravdu jsou. A na tyhle chvíle pak vzpomínáme, protože to všechno tak zatraceně rychle uteče…
Proč mě baví fotit přírodu?
V přírodě se pohybuji už odmalička. Miluju ji a s přibývajícími léty ji miluju čím dál víc. Víc jí rozumím a víc jí naslouchám, než tomu bylo dřív. A také ji víc respektuji, obdivuji a mám v úctě. Příroda je totiž naše druhá máma, z ní vznikáme a do ní se vracíme a ona je pořád tady. Pořád je s námi. S každým nádechem.
Tak proto ji rád fotím…